I lie, therefore I live [2.]

13. listopadu 2016 v 18:25 | MaTonka |  FAN FICTION

KAPITOLA 2. - REPETICE

Zatímco školní rok nabíral na obrátkách, říjnové počasí si pohrávalo s myslemi studentů a učitelů. Všichni se konečně dostávali do tempa, kdy prváci velmi dobře věděli, kterou chodbou se mají vydat na Přeměňování, a kantory už stihla zcela pohltit touha naučit ty nezbedné nevděčníky všechno, co sami umí, a předat jim k tomu i něco málo ze svých zkušeností a životních názorů.
Druhého dne v měsíci požádala profesorka Farewellová jednoho z Bradavických skřítků, aby jí večeři přinesl do kabinetu a ponořila se do opravování úkolů. Shimbir - vynikající. Strange - vynikající. Fairhone - bezpochyby vynikající. Do klasifikačního archu, který měla položený vedle sebe, přibývaly pěkné známky, nejčastěji jedničky sem tam promíchané nějakými dvojkami a jednou malinkatou trojkou. Konečně nespočet popsaných pergamenů odložila a přitáhla k sobě místo toho knihu relativně malého formátu. Když ji otevřela, ukázalo se, že všechny listy jsou ještě nepopsané. Na tváři se jí vyrýsoval nejistý úsměv a pak už konečně namočila havraní pero do kalamáře a začala psát.
"Milý deníčku…"


Jak se dalo očekávat, euforie z toho, jak dobře probíhá nový školní rok, způsobila, že se profesorský sbor scházel při každé příležitosti - někdy, aby si popovídali o všem, co jim studenti za ten den provedli nebo co oni provedli studentům, jindy, výjimečně, aby řešili skutečné, vážné problémy týkající se výuky. Třetího října večer, sotva se začalo stmívat, se mělo sejít vedení školy. Přizvané byly také dvě členky profesorského sboru.
Eileen a Agáta přišly do sborovny spolu a plně ponořené do družného hovoru se posadily na místa blízko čela stolu. Vítr, který zjevně nevěděl, jestli se má ještě chovat jako v létě, či zda by bylo vhodnější již nasadit zimní, chladnější tóny, zmateně rozrazil pootevřené okno dokořán. Vysoký, statný profesor Ablar, učitel Kouzelných formulí pro první ročník a sedmi dalších tříd, zabránil katastrofě v podobě materiálů rozfoukaných po učebně, když jej bleskově zavřel. V tu chvíli se sem již dobelhal i postarší, menší profesor neskutečně štíhlé postavy a podivného vzezření - Crackpot.
"Promiňte, zdržel jsem se, když jsem psal dopis vnučce," načal příjemnou konverzaci, zamračil se na kolegu Ablara a přátelsky šťouchl do Eileen. "Taky tu učila, před rokem. To, Merline, byly časy!"
Jeho dalším slovům zabránil příchod nejvyšší autority. Ti, kteří už seděli, se okamžitě postavili ke svým místům. Ti, kteří stáli, narovnali záda, vypnuli hruď a po symbolickém odkašlání nastavili řediteli vážnou tvář. Profesorka Umbridgeová kdesi v podzemí sestavovala papírový model hradu a tak se nemohla dostavit.
"Dobrý den, pane řediteli!" otřásl sborovnou sborový pozdrav.
"Dobrý den."
Ani Agátu, ani Eileen by v tu chvíli nenapadlo, že z téhle porady budou odcházet jako inspektorky školy, oficiální členky vedení - i tak jim ale srdce bila jako o závod.

Čtvrtého října nadšené, mladé dámy seznamovali zkušenější kolegové s novou funkcí.
"Pamatujte, že pokud profesor bude při hodině, kterou bude vaším úkolem kontrolovat, dělat nějaké chyby, musíte ho opravit," upozorňoval je vážně Logain Ablar. "Ke členům vedení ale, samozřejmě, na kontroly chodit nebudete."
Obě přikývly a Eileen otevřela dveře do místnosti ukryté před zraky studentů. Papírový hrad Dolores tu stál v celé své kráse - na pohled vypadal přepychově, uvnitř byl trochu zohýbaný a plný lepidla. Celkový dojem tato skutečnost nekazila a všichni by její práci jistě pochválili, kdyby opět nebyla nepřítomná.
"V téhle místnosti jsem ještě nebyla," podivila se zkušenější z profesorek. "A to už tu nějakou dobu učím!"
Agáta pouze přikývla a věnovala se zkoumání prostředí. Místnosti vévodil kulatý stůl (snad aby si všichni, kdo u něj budou sedět, byli rovni) a kromě něj zde bylo ještě vyvýšené, pohodlné křeslo pokryté černou látkou, jež vyvolávala dojem sametu, z něhož bylo vidět na celou místnost. Samo o sobě připomínalo pohádkový trůn. U zdí stály zrezavělé regály plné ošuntělých, často mastných svitků a kodexů s pravidly, lustr se nebezpečně houpal nad stolem pro řadové členy vedení a jiné příšerky, a kdybyste na cokoli dřevěného v místnosti položili ruku, zvedli byste ji plnou třísek. Místnost neměla okna a páchla hnilobou. V jednom z rohů ležela mrtvá krysa, jejíž tělo se pomalu rozkládalo a už nyní tlejícím masem sem tam prosvítaly bělostné kosti.
"Páni," vydechla Agáta, aniž by si všímala negativ. "Tajná místnost pro vedení školy!"
"To je místnost pro inkvizici," oznámil jim opodál stojící profesor.
Obě dívky se zasněně usmály. Připadalo jim, že jsou součástí něčeho velkého, nenapadnutelného, tajemného a zkrátka a dobře že teprve nyní jejich životy skutečně začaly.
"A co se tu bude dít?"
"Budeme vyslýchat podezřelého."
"Podezřelého z čeho?"
Odpovědi se již nedočkaly, protože do místnosti vplula nejvýše postavená osoba v jejich světě a zahalená v černém plášti se usadila ve svém křesle. Všichni přítomní členové vedení i právě příchozí Gilbert se usadili na rozviklané židle. Po nesmělém zaklepání o několik dlouhých minut napjatého ticha později se otevřely dveře.
"Dobrý den," ozval se ustrašený hlas jedné z nejmladších vyučujících s velkýma, jindy rozzářenýma očima a dlouhými vlasy v odstínech hnědé někde mezi kaštany a zlatavými odlesky medu. "Prý jste se mnou chtěl mluvit, pane řediteli."
Profesorka Priorová se posadila naproti členům vedení a přes kulatý stůl na malý okamžik zvedla laní pohled i k řediteli za jejich zády. Po vteřině ucukla a zabodla jej do červotoči prožraného stolu. Než stačila přejít k prvním slovům obhajoby vůči neznámému prohřešku, spustili otázky ostatní.
"Co jste dělala včera večer? Doneslo se nám, že odmítáte mluvit s panem ředitelem, protože...?"
Kdosi se podíval do papírů dokazujících zločin, které ležely před ním na stole.
"Bezdůvodně," konstatoval poté. "Své smyšlené důvody jste pak šířila mezi dalšími členy sboru, a dokonce i mezi studenty!"
"Uhm, ale ona to tak určitě nemyslí," bránila Swetllush Agáta. "Severusi, ona…"
Kdyby pohled zabíjel, nejnovější inspektorka by se v té chvíli skácela pod stůl. Skousla rty, jak usilovně přemýšlela. Hnědovlásce naproti mezitím unikaly z očí první slané slzy.
"A co… co kdybyste si s panem ředitelem zkusila promluvit? Já přece budu u toho," pokusila se ji utěšit.
"Nesmysl," oponoval Gilbert.
"Dětinské!" přizvukoval Logain.
Eileen mlčela. Severus se mračil. Světluška plakala.
"Podívej se na to," nevzdávala se Agáta. "Každý někdy uděláme chybu a každý se někdy nechá unést emocemi. Jestli ti pan ředitel řekl něco, co tě ranilo, chápu to, ale předtím udělal spoustu dobrých věcí!"
Dívka k ní zvedla pohled plný zklamané důvěry.
"Přijal tě na post profesorky, i když jsi tu vlastně ani nestudovala. Vždy tě vyslechl, když jsi na poradě chtěla něco říct a učil tě, jak být na této pozici dobrá," vžívala se inspektorka do své nové role. "A když se na to podíváš z jeho pohledu? Má na starost školu plnou stovek studentů a desítek tříd, musí zaučovat nové profesory, kontrolovat staré, přitom zároveň sám učí, dohlíží na přestavby nejstarších místností a do toho všeho ještě musí komunikovat s těmi krvežíznivými členy školní rady, kterou na nás neustále štve Ministerstvo kouzel, prý za porušování lidských práv, pf."
Nadechne se k pokračování: "Světluško, podívej - vždyť jsi tady ve skutečnosti doma, v bezpečí!"
Pod jedním z regálů proběhne mrštná krysa se špinavým, šedivým kožich a pustí se do posledních pozůstatků masa na té, která tu v koutě leží mrtvá. Pod Gilbertem v rytmu jeho dechu vrže nestabilní židle.
"Vinna!" pronáší ředitel doprostřed dívčina pláče konečný rozsudek.

Agátka svižně procházela chodbou a v myšlenkách se jí točily všechny alternativní konce, které mohla epizoda z inkviziční místnosti mít. Kdyby si jen její kolegyně uvědomila, že to tak Severus nemyslel. Kdyby jí jen bylo jasné, že ve skutečnosti ji urazil jen proto, že toho v daný den měl hodně! Možná by se jí dokonce i omluvil, kdyby uznala svou chybu. Než stihla neotřelou myšlenku zahnat na útěk, kdosi se objevil v jejím zorném poli a… náraz!
"Omlouvám se!" vyhrkla a stejně nešikovně jako do kolegy vrazila se mu i pokusila pomoci posbírat všechny spadané předměty.
"To jste vy?" oslovil ji Daniel Brave, pohledný profesor Létání. "Vás jsem učil, pokud si dobře vzpomínám."
Jindy by se slečna Farewellová byla ochotná vsadit, že k té myšlence v duchu dodal cosi o tom, že je stejně neschopná jako kdysi, obzvláště dnes ale byla vděčná za jeho takt, neboť daná slova nepadla nahlas.
"Ano, učil. A vaše hodiny mě skutečně inspirovaly, byly moje nejoblíbenější," zarděla se.
V tu chvíli se zdálo, že každou vteřinou vytáhne zpod učebnic, které nesla, svůj osobní deníček a požádá ho o autogram, situace se nicméně zvrtla. Vykulila modrošedá očka a štíhlou paži natáhla směrem k poslednímu předmětu, který zůstal na zemi.
"Páni!"
"To je můj dení… Poznámkový blok."
Agátu zarazil tvrdý důraz kladený na poslední slova.
"Omlouvám se, já jen…"
Místo dalších slov vytáhla pečlivě nadepsanou knihu jejích nejupřímnějších myšlenek a ukázala mu ho.
"…jen mi přišlo milé, že si oba dva píšeme deník. A podle toho, že i váš je bez jediného škrábnutí hádám, že jsme dokonce začali ve stejnou dobu! A ještě k tomu jste desky vyzdobil podobně. Je mi ctí mít s vámi něco společného, když jsem byla malá, doopravdy jste byl můj vzor!"
Její nadšení se setkalo se zamračeným kolegovým výrazem.
"Nemám s vámi společného vůbec nic. Merlinu díky," odsekl suše a vydal se na opačnou stranu hradu.

Polovina října byla ta tam a vybrané profesory čekalo další setkání v inkviziční místnosti. Tentokrát i nejnovější ze členů vedení věděli, co se bude dít. Bývalý profesor Daniel Brave před několika dny s poněkud hlučným rozloučením zmizel hradu, což všechny zanechalo na pochybách, co se bude dít s jeho množstvím tříd. V počtu těch, které doposud učil, mu mohl konkurovat jedině Logain, ani ten už si ale tím spíše nemohl přibrat další. Zatímco si všichni sedali, nově příchozí manželka ztraceného kolegy si všimla, že na mrtvolce v rohu už hoduje nejen jedna, ale hned dvě další krysy.
Rose se s pohledem nervózně upřeným na nebezpečný, kývající se lustr posadila naproti Gilbertovi. Pohled odvážně zvedla k Severusovi a rozhodně se nechystala s ním kamkoli uhýbat. Tentokrát to byla ona, od koho létaly hromy a blesky hrozící rozčtvrtit všechny přítomné. Přesto to byl Ablar, kdo se jako první odvážil promluvit.
"Co jste dělala včera večer? Doneslo jste nám, že jste plánovala vzpouru, snad hromadný odchod!"
"Své smyšlené důvody pro takovou nehoráznost jste pak šířila mezi dalšími členy sboru, a dokonce i mezi studenty," přizvukovali zbylí členové vedení.
Rose ještě jednou všechny přelétla s očima hýřícíma opovržením než rázně, hezky nebelvírsky, uhodila pevně zatnutou pěstí do stolu.
"Daniel mi na první dvě sovy neodpověděl a třetí už ho ani nenašla. Uvědomujete si, že se mu kvůli vám možná něco stalo?!" prskala a všichni přítomní ztuhli. "Jestli mu někdo ublížil nebo jestli si kvůli vám ublížil sám, je to na vaši zodpovědnost!"
Zvedla se tak prudce, že židle, na které seděla, spadla na zem a při nárazu se rozpadla na několik částí v podobě čtyř nohou, sedátka a dvou oddělených částí opěradla.
"Vinna," prohodil Snape nezúčastněně a Rose se vyřítila z místnosti jako divoká voda.
Členové vedení mezi sebou těkali pohledem jako kdyby si nebyli jistí, kdo z nich by měl začít mluvit a co by měli říct.
"Neměli bychom vyhlásit pátrání?" ozvala se nakonec zúčastněně Eileen.
Dokonce i ředitel, zdálo se, o jejím návrhu chvíli přemýšlel, pak si ovšem k údivu všech přítomných začal tiše pobrukovat jakousi pohřební melodii a stále v zamyšlení mávnul hůlkou. Na kulatém stole se objevilo několik popsaných papírů.
"Parte," četl Gilbert. "Zemřel dne bla bla bla na následky…"
Agáta sledovala jejich novou zábavu s určitou nechutí, něco uvnitř ní se vzpíralo uvěřit, že tahle by se lidé jejich postavení měli bavit a její povaha se rozpoltila mezi muže, který tu všemu velel, kterého by bránila vlastní duší, kdyby to bylo třeba, který byl jejím přítelem a druhého, víceméně neznámého člověka, kterého sice obdivovala, ale který ji neúnavně a neustále mátl, když chvíli jako kdyby opětoval její přátelství a pak zničehonic opět ne. Severus vyhrál. Sklonila se nad nejbližší papír, a zatímco jí po zádech přebíhal mráz, začala s tvorbou epitafu pro Daniela Bravea.

Bývalí spolužáci z několika po sobě jdoucích ročníků seděli v Prasinkách v hospodě U tří košťat. Agáta se opírala o rameno Aine a konverzace ostatních se jí ztrácela v mlze. Paní Smallwoodová už se tu dnes neobjevila. Swetllush jako vždy zářila a vedla konverzaci ryze pozitivním směrem, u kterého se všichni zasmáli a odpočinuli si od všedních povinností. Standa se chlapcům chlubil s jakousi mudlovskou značkou znázorňující zastávku autobusu, již mu kdosi věnoval jako přírůstek do jeho rozrůstající se sbírky. Agáta se pousmála.
"Mám to tu ráda, víte?" promluvila poprvé za večer. "Ale…"
"Tak se nenech ničím tížit," přerušila ji Svěluška. "Všechno bude dobré. Všechno je dobré."
Ostatní pouze přikývli a dál se věnovali vlastním konverzacím.
"Aine?" ozvala se ještě jednou, než se jí podařilo trochu se uvolnit. "Nezdá se ti, že se tu všechno tak… podivně opakuje?"
"Ne, ani ne."
Zbytek večera se ztratil v hrníčcích po máslovém ležáku.

Amycus prošel s nosánkem zabořeným do jakési odborné literatury kolem Velké síně, kde právě dnes, k 20. říjnu 1989, probíhala večeře. U studentských stolů to šumělo hovorem, který se víceméně týkal jen toho, že profesor Brave je zase zpátky a má i všechny své třídy, takže vlastně zameškali jen pár hodin. Nebylo to o nic horší, než kdyby měli párkrát suplování. U stolu dnes, nicméně, chybělo celé vedení a profesorka Marfach.
Zmínění se nacházeli uprostřed výslechu v místnosti, v níž byl dnes zřetelně ještě zatuchlejší vzduch než obvykle. Profesorka Marfach stále před stolem, členové vedení seděli naproti ní, a přestože se ani jeden z nich nezdál, že by mu dnešní čajový dýchánek byl příjemný, na krk jim ze svého trůny za jejich zády opět dýchal pan ředitel.
"Co jste dělala včera večer?" ozvalo se ze strany vedení. "Doneslo se nám, že jste urážela naši školu a vyhrožovala jste, že založíte vlastní!"
Aine žasla nad absurditou obvinění. Neplakala ani neměla vztek, její obrana spočívala v jasných, klidných argumentech podbarvených upřímnou lítostí. Agáta se tentokrát nejen že neúčastnila, nicméně si vydobyla pozici, kdy se za svou kolegyni mohla i postavit.
"Nemyslela to tak. A všichni ostatní se již vrátili, žádná nová škola se přece nezakládá."
"Své smyšlené, sprosté důvody jste pak šířila mezi dalšími členy sboru, a dokonce i mezi studenty," ozvalo se po Agátčině pravici, jako kdybyste pustili kolovrátek.
Nikdo již nad diskuzí skutečně nepřemýšlel.
"Vinna," ozvalo se zezadu.
Z mrtvé krysy v rohu místnosti už zbyla jen hromádka pečlivě ohlodaných kostí a bývalá profesorka Aine Marfach ještě ten den opustila školní pozemky.

Poslední říjnový den s sebou v několika níže položených oblastech Irska i Velké Británie přinesl záplavové deště. Smývaly starou hlínu a odkrývaly nevinnou, bezbrannou zem, ze které s trochou štěstí na jaře vykoukne smaragdová tráva obsypaná něžnými květy luční flóry.
I na okna ředitelny v Bradavicích bubnoval prudký, ledový déšť. Agáta seděla na ředitelově stole a zpoza závoje havraních vlasů pozorovala, jak jednotlivé proudy miliónů kapek stékají po skle. Severus Snape postával opodál u myslánky. Čekala, dokud se z ní nevynořil.
"Měli jsme úspěšný měsíc," pochvaloval si.
"Úspěšný?"
Agátě proběhly hlavou všechny uskutečněné odchody, návraty, hádky a schůzky inkvizice.
"Jistě. A mimochodem…"
Dívka se automaticky napřímila v očekávání, co děsivého se chystá.
"Co jsi dělala včera večer?"
"Doopravdy, Severusi?"
"Doneslo se mi, že jsi nebyla na inspekci."
"Byla neděle."
"Vinna!"
Uraženě založila ruce na hrudi a sledovala, jak se jí přítel směje. "Alespoň, že tentokrát je to obvinění fér," pomyslela si přitom v duchu, seskočila ze stolu a po tichém pozdravu zmizela ve stínech točitého schodiště.

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA | NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLA
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tuník Tuník | 13. listopadu 2016 v 22:14 | Reagovat

Opravdu moc hezky napsané a velice čtivé! ⚡

Už se nemůžu dočkat dalšího dílu! ♡

2 Morgan Morgan | 13. listopadu 2016 v 23:49 | Reagovat

Chm. Dočteno. Skvěle se to čte a už čekám na další díl. Rozhodně pokračuj a jestli někdo říká, ať psát přestaneš... Nejspíš zavítá do místnosti inkvizice.

3 Emilia Emilia | 14. listopadu 2016 v 21:45 | Reagovat

Čte se to skvěle, už se těším na další pokračování. :3 I když jsem dané období nezažila, tak se mi příběh líbí, je poutavě psaný.

4 Čupítek Čupítek | 28. prosince 2016 v 10:26 | Reagovat

Naprosto se ztotožňuji s předchozími názory. Povídka je psána vskutku poutavě, okamžitě čtenáře pohltí. :-) Podle mého názoru bys měla se svojí tvorbou určitě pokračovat, věř, že se to vyplatí. :-) Byla by neuvěřitelná škoda nechat zahálet tvé výborné psací schopnosti. :-) Už nyní se těším na pokračování. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama