I lie, therefore I live [1.]

6. listopadu 2016 v 17:25 | MaTonka |  FAN FICTION

KAPITOLA 1. - ŠKOLNÍ ČASOPIS

První záříjový den roku 1989 prohnal školními pozemky dech chladného větru spolu s pestrobarevnými listy předznamenávajícími podzim. Kobercem z těch, které už spadly na zem, se prohnalo několik dětí v dlouhých, černých kabátech. V očích dvou pozorovatelek jedno od druhého odlišovaly pouze zelené a modré kravaty.
"Natáhni ruku nad koště," instruovala modrooká, dvanáctiletá dívenka mladší spolužačku, zjevně prvačku. "A roztáhni dlaň. Takhle!"
Založila ruce na hrudi a nakrčila drobný nosánek - jako kdyby si o děvčeti se slzami na krajíčku myslela, že je naprosto neschopné a nebála se dát to najevo.
"Ach. Každým rokem je to horší!" povzdechla teatrálně a otočila se na sestru. "Marion, nevzala by sis ji na starost ty?"
Za jejími zády se ozval upřímný smích mladého chlapce z Havraspáru.
"Nejsme tu náhodou teprve druhý rok?"
"Siriusi!"
Děvčeti se zablesklo v očích a v té chvíli zároveň roztály veškeré její zábrany, skočila spolužákovi kolem krku. Starší pozorovatelky mohly zaslechnout, jak jí chyběly jejich dlouhé rozhovory, jak vzpomínala na jejich společný valentýnský ples a zbytek konverzace se ztratil v dětském, šťastném smíchu, když chlapce chytila za ruku a společně se rozběhli pomáhat dalším studentům s hopováním a s jejich prvními vzdušnými krůčky.
Zrak mladší z žen sedících na tribunách se z dětí přesunul na její společnici. Přitáhla si podzimní, černý kabát blíž k tělu a nadechla se k počátku konverzace.
"Chtěla jsem se podívat, koho budu učit. Vedou si dobře."
"To ano."
Krátká odpověď způsobila, že se obě opět ponořily do krátkého ticha, šedomodrý, jasný pohled Agáty ale ukazoval odhodlání nenechat to tak na dlouho. Nervozitu skryla pod pohled přímo do očí naproti ní.
"Jsem ráda, že jste zpátky kolegyně."
Eileen se na ni překvapeně zadívala.
"Jsem ráda, že jste zpátky, protože bez vás by to tu bylo… méně nebelvírské," pousmála se.
Zmijozelská cesta, jak někomu naznačit náklonnost, to jistě, přesto bez možnosti mylné interpretace. Jakékoli neshody mezi sebou profesorky měly, jakýkoli rozdíl ve věku či vnímání událostí, jež je v minulosti spojovali nebo rozdělovaly, nyní si mohly podat ruce a začít nový školní rok zažehnutím plamínku vzájemné důvěry. Společně zamířily do Velké síně vstříc obědu.


Známé, ohromné dveře Velké síně po obědě mladé, štíhlé profesorce s antracitovými vlasy spletenými do dlouhého copu a ofinkou spadající do alabastrového čela, otevřely známý hradní svět. Zastavila se na prahu a v dlouhém nádechu nasála do plic útulnou vůni domova. "Vítej doma, Agátko," šeptaly jejím směrem chladné zdi, z nichž na ni sálalo teplo přátelství a lásky bijící jí v rozechvělém srdéčku. Vydechla. Tohle bylo její splněné přání, její možnost stát se lepším člověkem, dát najevo náklonnost těm, kterým patří. Jeden krok. Druhý. Dovolila si rychlejší chůzi, narovnala se a s neurčitým, hrdým pocitem se vydala do svého kabinetu, kde na ni měla čekat veškerá zavazadla a skutečný začátek jejího života.

Výtisk nejznámějších novin kouzelnického světa, Ostrobrku, putoval rovnou do koše.
"Lži! Lži, lži a lži," prudce zavrtěla hlavou, přesto se pousmála. "Ale což, ať se baví."
Pokusila se článek o bradavické školnici vytěsnit z mysli, dopila ještě horkou, silně oslazenou kávu ze svého oblíbeného hrníčku a jediným kouzlem ho zbavila nečistot. Teprve poté za sebou zavřela kabinet a ocitla se na jedné z hodin, které suplovala.
"Je mi líto, ale kolega se zpozdil po návštěvě ministerstva," vysvětlila studentům svou přítomnost a krátkým přehledem látky, kterou budou probírat, probudila jejich zájem o výuku.
"Kdo nám chybí?" otázala se ještě, aby mohla zapsat do třídnice.
Ticho. Zvedla zvídavé oči k dětským tvářím. Většina jich byla zabořená do novin, nebelvírští si je schovali pod lavice a tiše spolužákům špitali své připomínky, zmijozelští se mnohdy ani neobtěžovali je zakrýt učebnicemi. Ruka neznámé slečny z Nebelvíru se vyšvihla do vzduchu.
"Paní profesorko?"
"Ano?" podařilo se profesorce Farewellové skrýt podrážděný tón.
"Co je na tom pravdy?"
Tváře studentů se obrátili k ní a ona zbledla. Studovala jejich výrazy. Někteří byli znechucení, zjevně přesvědčení o naprosté nepravdivosti psaných tvrzení, jiní se zřejmě velmi dobře bavili a ti ostatní se raději tvářili, jako kdyby nic takového nečetli.
"Eh…"
"Píšou tu," ozval se chlapec ze Zmijozelu a aby pobavil spolužáky, postavil se. "Píšou tu, že naše paní školnice je stará devět tisíc let, že vážený pan ředitel je ochlasta a že vy…"
"Sednout!"
Jediný člověk ve třídě se neodvážil pohnout. Agáta zavřela oči, rty pevně semknuté v zamyšlení.
"Neberte všechno, co čtete, za absolutní pravdu," začala jemně. "Nejste přece už malí, někdo z kolegů vám snad za celé vaše studium vtloukl do hlavy trochu rozumu. Jakkoli něco z toho může nebo nemusí být pravda, není to podložené, mnohdy je to nemožné a nikdy, opakuji, nikdy to není vaše věc. Neměli byste to vůbec číst."
Poznámku, že jsou na to ještě malí, si raději nechala pro sebe a stejně tak zmínku o tom, že podobná četba má na děti jistě špatný vliv. Vstala.
"Dejte mi je, prosím."
Procházela mezi lavicemi, shromažďovala noviny a s vědomím, že z jejich hlavinek už je nevymaže, v duchu zuřila jako lvice zachvácená tendencí chránit svá mláďata. Tohle bylo špatně, moc, moc špatně. A nebyla to legrace. Pokračovala s výukou, zatímco všechny výtisky Ostrobrku v krbu stravoval oheň.

"Hildegarda smrdí!" hlásal obrovský nápis na dívčích záchodcích. A nebyl jediný. Podobné šlo najít po celém hradě - někteří si psali po pomůckách, jiní po lavicích a jiném školním majetku, někteří starší studenti si nápis vyšívali na hábity a někdo ho dokonce s pravopisnou chybou ve jméně školnice vyryl dveří její chatky. A nejmladší členka profesorského sboru to už nemohla snést.
"Není to legrace," prskala jako divoká kočka, když se jí zeptali na názor kolegové a jako "lehce přehnané" se to snažila ubránit před tiskem a externí školní radou.
Když konečně přišla porada, jako první požádala o možnost promluvit. Jakkoli negativní vliv ale nový časopis měl, nikdo jej nebral v potaz, neboť čím více lidí si jej přečetlo, tím více peněz z jeho prodeje padalo do školní kapsy. Kohokoli se zrovna články netýkaly, byl ochotný mlčet, profesoři je dokonce začali sami psát a navzájem se předháněli v tom, kdo vypustí "nejvtipnější" lež. Se zbožným přáním, že to časem utichne samo, se zbylí, čestní členové profesorského sboru zvedli a jelikož nebylo, co více probrat, rozešli se plnit nesplnitelné úkoly, jež bez možnosti obrany dostali. Smrt studentů, kteří zemřeli na hodině Obrany proti černé magii po snaze profesorky Wise uskutečnit ředitelův návrh nového systému soubojů, škola udržela v tajnosti a nikdo už ani o ní, ani o kroužku soubojů, nikdy nepromluvil.

"A víte, proč to píšou?" stěžovala si několik dní poté mladá, nedávno vdaná paní Smallwoodová, která potom, co jí začalo růst těhotenské bříško, opustila pozici v Bradavicích.
"Píšou to proto, že v Ostrobrku se objevila soutěž - čí nápis bude nejnápaditější a shodí naši školnici do té nejhlubší propasti sebelítosti a lítosti ostatních, ten vyhraje tajnou cenu!"
Agáta se zamračila. Máslový ležák z Prasinek zahalil její víkendovou pauzu od učení mlhou nepříjemného pocitu, který z toho všeho měla. Neodpovídala.
"Prosím tě jako přítelkyně, i moje dítě tady jednou bude vyrůstat…"
Agáta pevně stiskla hrníček, div že jí nepraskl v rukou.
"Já vím, An, já vím. Snažila jsem se, ale nemělo to cenu. Přejde to samo. A kromě toho naše školnice ani nevypadá, že by jí to vadilo."
"To to neomlouvá!" bývalá profesorka se k ní přes stůl naklonila. "A ještě něco bych ti měla říct. Rozhodla jsem se, že ani až se to malé narodí, už se k učení nevrátím."
S pocitem, že ji vidí naposledy, Agáta svou přítelkyni ještě jednou pevně objala.
"Mám tě ráda, víš?"
"Vím. Dávej mi tu na manžílka pozor. I na všechny ostatní!" utřela si pomyslnou slzu.
"Udělám, co budu moct. Severus na mě dá, ještě jednou ho v soukromí požádám, aby tomu vlivu, který má Ostrobrk na naše děti, zabránil."
"Děkuju."
Vzájemný polibek na tvář, zaplacení útraty a Anabell zmizela v nejbližším krbu. Druhá žena zůstala stát sama uprostřed vyprazdňujícího se podniku a sledovala, jak se v plamenech ztrácí poslední zelené záblesky letaxu.

Hildegarda opustila školní pozemky! Hildegarda se vrátila! Hildegarda na hrad! Všechna více či méně směšná hesla bavila Bradavice, zatímco nikdo zjevně nevěděl, co s tím, nikdo netušil, jak se k tomu ve skutečnosti staví osoby, kterých se to skutečně týká a pokud už se o nich mluvilo, bylo to jen proto, aby se mohly stát středem dalšího hloupého vtipu. I ti studenti, kteří celému problému vlastně nerozuměli nebo se k němu dřív stavěli neutrálně, se nyní nechávali strhnout s davem a pomáhali tak novému, zvrácenému smyslu pro humor.
"Už jste to slyšeli?" hlásila se ke slovu Aine. "Soutěž z Ostrobrku prý bude vyhlášená přímo tady v Bradavicích! Zdá se, že jim od našich studentů, přišlo nejvíce odpovědí a jistě tak vyhraje někdo z nich."
"Ty to snad schvaluješ?"
"Já… nechci stát mezi přáteli, snad mi rozumíš," pokrčila rameny a vzdálila se na svoji hodinu.
A Agáta jí velmi dobře rozuměla. Mlčela. Mlčela stejně, jako mlčeli všichni ostatní.

Ples zahajující podzim se konal posledního září a přinášel s sebou mnohá očekávání. Bradavice tonuly v pomluvách, lžích a věcech, které by vůbec neměly tolik mladých lidí ovlivňovat a všichni, kteří jim ještě nepropadli nebo propadli, ale litovali toho, očekávali od nadcházejícího večera jakési rozhřešení. Gordon Smallwood udržoval konverzaci u profesorského sboru nad hranicí hlouposti a bavil kolegy inteligentními vtipy a charakteristickými rysy své optimistické, zvučné povahy. Slečna Farewellová zde seděla poněkud zamlklá po boku slečny Marfach. Profesorka Wise se tvářila jako kdyby o oné nesmyslné soutěži vůbec nevěděla a její bývalý manžel a profesor Lockhart o ní buď doopravdy nevěděl, nebo ho vůbec nezajímala. Kolegové na pravé straně o ní, nicméně, živě diskutovali a nit onoho hovoru přerušil až příchod ředitele školy.
Severus Snape, postava, jejíž názor určoval vkus všech ostatních. Severus Snape, osobnost, která sama sobě byla Neronem i Petroniem, diktátorem i arbitrem elegantiae, ne starověkého Říma, ale školy čar a kouzel. Charismatický muž se postavil před podium a celá Velká síň ztichla. Kdokoli neztichl, byl k tomu donucen.
"Kolegyně, přečetla byste, prosím, jméno výherce?"
Bez ohledu na téma své řeči si melodickým, podmanivým hlasem, získal všechny přítomné. Agáta vstala a jako kdyby zapomněla na veškeré výčitky, které vůči této příležitosti měla, převzala zapečetěnou obálku. V krku jí vyschlo. Zarazila se.
"Nebudete snad zpochybňovat mou autoritu?" říkal jeho pohled a ona, snad, aby to neřekl nahlas, roztrhla obálku a vytáhla z ní list obsahující jméno výherce.
"Soutěž v kouzelnickém časopisu Ostrobrk, jež spočívala v tom, kdo…" zaváhala. "…kdo nejvíc urazí bradavičkou školnici Hildegardu Klepzubovou a bude to nejoriginálnějším a nejkreativnějším způsobem sdílet s ostatními, vyhrává…"
Modrošedé oči se na vteřinu zabodly do jeho mandlově hnědých.
"…Severus Snape."

A Velká síň od prvního studenta do posledního profesora vybuchla v burácející potlesk.

I LIE, THEREFORE I LIVE | NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLA
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chtěli byste si přečíst další kapitolu?

ANO
MOŽNÁ
NE

Komentáře

1 Calypso Calypso | 6. listopadu 2016 v 20:19 | Reagovat

Tak aby se neřeklo, hodím jsem komentář.

Opravdu čtivá povídka! Není nad to se v vzpomínkách vrátit mezi ně všechny a díky téhle povídce to bude možné. :3

Rozhodně se těším na pokračování! A té ankety si nevšímej, není důležité, co si myslí ti, co dají ne. Nemusí to číst. Ale jsme tu i my ostatní, kteří se těšíme, až bude další díl! ^^

2 Maddison Maddison | 6. listopadu 2016 v 20:42 | Reagovat

Přestože jsem tu dobu na začátku na Bradonu nezažila, ta povídka je tak strašně čtivá, že jsem si ji prostě chtěla přečíst! ^^
U konce jsem se zasmála, umím si to i představit. :d
Stávám se tvým pravidelným návštěvníkem! ^^

3 Ariannka Ariannka | 6. listopadu 2016 v 22:45 | Reagovat

Takže. Chtěla jsi, abych napsala komentář. Přání vyslyšeno.

Povídka se strašně dobře čte, hltala jsem každé slovo. Nejsem si jistá, jestli jsem tuto dobu zažila, ale troufám si říct, že je to možné. A s celým textem upřímně souhlasím. Nemůžu se dočkat další části a maličko doufám, že se v některé kapitole moje postava objeví. ^^

Mimochodem, na anketu nehleď a rovnou napiš další díly. Prosím Tě o to. :3

4 stuprum stuprum | Web | 7. listopadu 2016 v 19:54 | Reagovat

Jsi mým Katonem! Zamiloval jsem se do tvých scének. :)

5 MaTonka MaTonka | E-mail | Web | 8. listopadu 2016 v 23:17 | Reagovat

[1]: Pokračování by se tu mělo objevit někdy k příštímu týdnu, jen navrácením do vzpomínek si vzhledem k jeho plánovanému tématu nejsem tentokrát jistá.

[2]: Ono těžko říct, jestli se dá říct, že ji někdo zažil, snažila jsem se to podat... alegoricky? Snad se povedlo. :3

[3]: Objeví se, slibuji. Již brzy.

[4]: Děkuji převelice za milý komentář, byť je mi líto, že jako čtenáři nezapojenému do dějů, ke kterým se tato povídka vztahuje, ti mezi nimi unikají narážky na jednotlivé postavy podbarvené nádechem reálných osob.

6 Jefferyjisap Jefferyjisap | E-mail | Web | 2. října 2017 v 5:00 | Reagovat

If you have been feeling stressed lately, but you are not sure how to deal with it, the advice in this article can help. Feelings of stress are increasingly common in today's world, but there are ways to help. This article will teach you some easy ways to overcome your stress.

<a href=https://www.acheterviagrafr24.com/peut-acheter-viagra-sans-ordonnance/>peut acheter viagra sans ordonnance</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama